Moderní systém řízení malých a středních podniků ve sféře zdravotnictví

Ve sféře zdravotnictví působí velký počet obchodních společností všech druhů, což potvrzuje i výrok profesorky Dr. Sharon Oswaldové z Auburn University, že „zdravotnictví je byznys, ať chceme nebo nechceme“ [6, 2010]. Sféra zdravotnictví se stala lukrativní oblastí pro podnikání nejen pro velký počet malých a středních zdravotnických zařízení, ale i pro akciové společnosti nebo investory, které kupují nebo provozují, nebo pronajímají nemocnice, polikliniky, lékárny, léčebny a další zdravotnická zařízení.

Jak ukázal náš výzkum „Zvýšení konkurenceschopnosti a efektivity malých a středních podniků ve sféře zdravotnictví v globálním a lokálním prostředí“ Akademie STING, 2009-2012 [5, 10, 2012] a potvrzují názory odborníků [9, 2012], v současné době existují čtyři základní modely zdravotnických systémů:

• Zdravotní systémy založené na pojištění:
  • Liberální model – dobrovolné zdravotní pojištění (USA): zdravotní péče je privilegium, stát negarantuje zdravotní péči pro všechny, pouze pro některé sociální skupiny, a to formou státních zdravotnických programů. Týkají se důchodců nad 65 let a chudých lidí, tj. těch, jejichž příjem je nižší než oficiálně stanovená hranice životního minima a některých dalších skupin. Náklady na zdravotnictví jsou hrazeny z komerčního (soukromého) zdravotního pojištění. Veřejné (povinné) zdravotní pojištění neexistuje;
  • Bismarckovský model – povinné zdravotní pojištění (Evropa): platí princip solidarity, kdy každý občan přispívá do základního fondu zdravotní pojišťovny dle svých možností (obvykle určité procento z vyměřovacího základu) a zdravotní péči čerpá dle svých potřeb, existuje státní garance zdravotní péči pro všechny obyvatele.
• Národní zdravotní služba, zdravotní péče hrazená z veřejných prostředků, daní, tj. prostřednictvím státního rozpočtu. Stát garantuje určitý balík služeb, vlastní většinu zdravotnických zařízení, zejména nemocnic. Jedná se o státní (centralizované) zdravotnictví. Mezi znaky patří hlavně dostupnost zdravotní péče a rovný přístup ke všem obyvatelům.
  • Semaškův model (bývalý SSSR a země sovětského bloku, nyní na Kubě): neexistuje soukromý sektor. V současné době na Ukrajině probíhá reforma zdravotnictví s přenesením rozhodování na regiony a se zavedením praxe rodinných doktorů;
  • Beveridgeův model (Velká Británie, Kanada, Nový Zéland, Austrálie, Švédsko, Norsko, Finsko, Dánsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Itálie aj.) je zdravotnický systém, kdy je zdravotnictví financováno z daní. Platí stejné principy jako u Semaškova modelu, ale je rozdíl v existenci soukromých zdravotních služeb, které mají doplňkový charakter, obvykle tvoří 15−20 % zdravotní péče, jejich podíl však roste, navíc lze uzavřít soukromé zdravotní pojištění; určitá míra spoluúčasti však existuje (léky, zubní péče, hospitalizační a ambulantní poplatky); v současnosti trend směruje k decentralizaci, k přenesení rozhodování na regiony.

Uvedené systémy mají své výhody a nevýhody, a na úrovni jednotlivých států jsou tvořeny základními koncepcemi s prioritami formujícími cíle a podmínky vývoje konkrétního systému, ke kterým patří: strategické cíle státu v oblasti ochrany a podpory zdraví; způsob zajištění dostupnosti základní zdravotnické péče pro občany; způsob financování zdravotní péče; podíl účasti státu a jeho orgánů na vlastnictví a řízení zdravotnických zařízení; řešení vztahů mezi různými účastníky procesu poskytování zdravotní péče [3, 2013].

Jak ukázala analýza, zatím neexistuje ideální zdravotnický systém, který by měl pouze výhody, ale jak konstatují odborníci, společné, co tyto systémy propojuje, je medicína, principy a vývoj které je hlavní pro účely hledání optimální varianty. V tomto případě hlavním cílem zdravotnického systému má být jeho funkčnost, kvalita a dostupnost nejširší veřejnosti bez ohledu na věk, pohlaví, národnost, spol