Mediace jako součást výuky lékařských oborů

Úvahu o potřebě zavedení systematické výuky mediace a dalších alternativních způsobů řešení sporů můžeme snadno argumentovat u oborů, jež jsou tradičně z hlediska svého zaměření spojeny s poskytováním mediačních služeb, tedy u oborů právních, psychologických a u oborů specializujících se na sociální služby. Méně se hovoří o významu výuky mediace v lékařských oborech, tedy na lékařských fakultách. Zdálo by se, že systematická výuka mediace je pro budoucí lékaře a další zdravotnický personál nadbytečná, neboť je málo pravděpodobné, že by absolventi lékařských fakult byli ve své praxi poskytovateli mediace. Avšak opak je pravdou.

Lékaře v mediaci tradičně vnímáme spíše jako příjemce mediační služby. Tedy jako stranu konfliktu, který je v mediaci řešen. Je přitom nepochybné, že význam mediace pro řešení konfliktů a sporů spojených s výkonem lékařské profese bude v budoucnu výrazně posilovat, neboť výhody mediace pro tento velmi specifický okruh sporů převažují nad případnými úskalími.

Hlavním pozitivem mediace pro spory vznikající v souvislosti s výkonem lékařské profese je diskrétnost a intimita mediačního jednání. Na mediaci se mohou účastnit kromě mediátora pouze strany sporu (případně jejich právní zástupci). Jiné osoby se mediačního jednání mohou zúčastnit pouze se souhlasem obou (všech) stran sporu a mediátora. Je tedy zřejmé, že pro spory, jejichž předmětem bude lékařská péče, u nichž je obvyklé, že se budou dotýkat osobních a často velmi citlivých problémů, je právě tato důvěrnost mediačního jednání zcela zásadní. A může být dostatečným důvodem pro preferenci mediace před jednáním soudním, které je ze své povahy jednáním vždy veřejným.

Ruku v ruce se zásadou důvěrnosti mediace jde i zásada mlčenlivosti mediátora, která je zakotvena v české právní úpravě ve vztahu k zapsaným mediátorům v § 9 zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci (zákon o mediaci), a která ukládá mediátorovi povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se mediátor v průběhu mediace nebo přípravy mediace dozví.

Další nespornou výhodou mediace pro spory plynoucí z výkonu lékařského povolání je často zdůrazňovaný efekt mediace. Tedy skutečnost, že jsou to strany konfliktu, které za pomoci mediátora hledají a nalézají řešení, které je pro ně přijatelné, možné a akceptovatelné. Na rozdíl od autoritativního řešení sporů, kterým je soudní řízení a také rozhodčí řízení, u nichž pouze jedna ze sporných stran odchází uspokojena na svých právech, zatímco strana druhá je obvykle s výsledkem nespokojena a odchází s pocitem zmaru a rozčarování, je mediace zárukou možné spokojenosti obou stran s nalezeným řešením a často také s odstraněním napětí, jež je s každým konfliktem imanentně spojeno.

Pokud bychom však význam mediace pro lékaře redukovali pouze na úvahu o možném postavení lékaře jako jedné ze stran konfliktu řešeného mediací, půjde o značné zjednodušení a zcela jistě tato úvaha nebude dostatečným důvodem pro uplatnění požadavku na zavedení výuky mediace na lékařských fakultách. Pokud se však na mediaci budeme dívat také z hlediska didaktického, lze s jistotou konstatovat, že pochopení mediace a zvládnutí mediačních technik může lékař při výkonu lékařské praxe využít a aplikace těchto dovedností může přinést řadu pozitivních efektů. Důvodem pro toto tvrzení je shoda v postavení lékaře a mediátora z hlediska role, kterou vůči svým klientům (pacientům, stranám sporů) uplatňují, a tím i shoda v komunikačních technikách, které lze aplikovat a které je důležité si osvojit.